Matouš 2:13-23

Svůj poslední příspěvek jsem začal tvrzením, že druhá kapitola Matouše je celá naruby. Ti, kteří měli Božího Syna přijmout jako Mesiáše a Krále Židů, ho nepřijali, a naopak ti, u kterých bychom to nikdy neočekávali, přišli a uctívali ho. Například velekněží a zákoníci věděli o přicházejícím Mesiáši všechno, ale neprojevili o něj žádný zájem ani víru. A nakonec Herodes ukázal Ježíši to nejhorší opovržení ve svých vražedných úmyslech. Je ale ještě třetí skupina, kterou bychom neměl přehlédnout, a přece si jí málokdo povšimne: Jeruzalém.

Nejprve se setkáváme s Jeruzalémem jako městem, zeměpisným názvem (2:1). Krátce poté ale čteme, že se „celý Jeruzalém“ znepokojil spolu s Herodem nad zprávou o narození krále Židů (2:3). Jinými slovy, je rozdíl mezi Jeruzalémem jako místem a lidmi v něm žijícími. V této kapitole je pro nás nezbytné chápat Jeruzalém jako obyvatele, abychom pochopili to, co následuje. Následuje Herodovo nařízení vyvraždit v Betlémě a okolí všechny chlapce mladší dvou let. To vede Matouše k citování Jeremiáše 31:15 (v Mat 2:18).

Tato citace z Jeremiáše 31 už způsobila mnoho znepokojení. Co to znamená? Čeho se to týká? Myslím si, že odpověď je celkem zřejmá. V Jeremiáši 31 Bůh slibuje svému lidu, že jejich exil jednou skončí. Použité výrazy vyvolávají působivé asociace – milost, věčná láska, věrnost, ozdobení, tanec, zpěv, spása!  Navíc je zde varování pro národy, mezi kterými je Izrael rozptýlen; Bůh bude jednat za svůj lid a zachrání ho. Hned po této dobré zprávě čteme o nářku Ráchel, která oplakává své děti. Ve světle těch úžasných zpráv, které jsme zrovna četli, se tato píseň nářků zdá být na špatném místě. Ale důvod, proč tu je, je ten, že zaslíbený konec vyhnanství a vykoupení ještě nepřišlo. V Jeremiášových dnech bylo vykoupení a tedy i konec exilu stále ještě budoucí nadějí, ne prožívanou radostí. Pláč je tu pro (ještě) nenaplněné zaslíbení.

Když se vrátíme k našemu textu v Matouši, aplikace tohoto nářku z Jeremiáše 31 se zdá zvláštní, protože ten, kdo přinese vykoupení, ten, který „zachrání svůj lid z jeho hříchů” (1:21), už přišel! Čas pláče už jistě skončil. Co tedy způsobilo tento nářek? Ten zřejmější důvod je vražda dětí – dokonce nemluvňat; ale to, co stojí za tímto činem, je ten hlavní důvod. Pláč je způsoben vraždou, a vražda je důsledkem odmítnutí věřit a následovat Božího Mesiáše. Velekněží a zákoníci odmítli uvěřit. „Celý Jeruzalém” odmítl uvěřit.

Když si uvědomíme, že nevíra se vždy projevuje jako jednání, pochopíme, že odmítnutí uvěřit je v tomto případě zavržení. Ten, jehož narození přináší milost, věčnou lásku, věrnost a spasení byl odmítnut – celým Jeruzalémem, od největších až po nejmenší. A teď, když bylo zavrženo Boží vykoupení, zamýšlené k povolání jeho lidu z vyhnanství, co jiného zbývá než důsledek tohoto hříchu? Slzy prolévané celým Jeruzalémem jsou kvůli hromadné vraždě, ale z pohledu Božího zjevení a proroctví ty samé slzy představují ztrátu spasení kvůli hříšnému a vědomému zavržení Spasitele. Nářek na zemi zní kvůli ztrátě životů; nářek z nebe zní kvůli odmítnutí zaslíbeného vykoupení v osobě Ježíše Krista. Stejně jako Jeremiáš předpověděl nářek uprostřed příslibu spasení, tak i Matouš vidí nářek (vraždu jako důsledek nevíry a odmítnutí) uprostřed skutečnosti spasení. Jeruzalém, hlavní město představující větší populaci, ukazuje, že zůstávají ve vyhnanství hříchu, protože odmítli – a dokonce stále odmítají – Boha. Ta část proroctví, která mluví o nářku, se naplní kvůli tvrdosti srdce, přestože zbytek proroctví se naplní pro ty, kdo nakonec uvěří.

Matoušovo použití Jeremiášova proroctví nám ukazuje, že Ježíš nepřišel jen odpustit a uzdravit; co víc, přišel, aby vyvedl lid utlačovaný v otroctví hříchu do svobody. To je důvod, proč Boží povolání jeho Syna z Egypta (2:15) je tak důležitým symbolem v druhé kapitole Matoušova evangelia. Připomíná nám to Boží vedení Izraele do zaslíbené země, do svobody, do odpočinku – přesně to jednou tento nově narozený Mesiáš umožní všem lidem, ale jen těm, kteří budou činit pokání, uvěří a budou ho následovat.

Lukáš 3:1-20 – Jan a pokání

Ve třetí kapitole se Lukáš znovu vrací k první postavě svého vyprávění Janu Křtiteli. Hned na úvod nám dává jasně najevo, že Jan je Božím prorokem s poselstvím od Hospodina Lk 3,2b „stalo se slovo Boží k Janovi, synovi Zachariáše, v pustině“. To, že je představený jako syn Zachariášův nám má připomenout všechny události a předpovědi pronesené Gabrielem před a Zachariášem po jeho narození. Ukazují na jeho specifické poslání, které zde Lukáš připomíná citováním proroka Izajáše 40,3-5 „jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! 5 Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné;6 a každý tvor uzří spasení Boží“. Jan je tedy posledním z řady proroků, kteří ohlašovali příchod Mesiáše, a navíc se s ním také osobně potká. Zvláštní poslání, které dostal, křtít ve vodě, mělo jediný cíl a to představit Izraeli jeho spásu – Mesiáše (Jn 1,31). Na toto setkání s Králem je ale nutné se připravit. Prvním krokem je pokání. Zde je důležité zastavit se a odpověď si na to co to pokání vlastně je. Lukáš na rozdíl od Matouše a Marka k zvěsti o pokání připojuje část, kde se jednotlivé skupiny lidí ptají na to jakým způsobem se má pokání projevit v jejich životě. To nám pomáhá líp porozumět tomu, co vlastně pokání je. Samotné slovo je překladem slova „metanoia“, které znamená změnit smýšlení či názor.  Tím je myšlená úplná změna člověka, jak jeho myšlení tak i činů. Je to rozhodnutí žít pro Pána, Bohem pomazaného Krále, kterému se úplně podřizuju a kterého království má nade mnou autoritu. Hned od začátku ale hrozí, že lidé budou na tuto výzvu reagovat jen částečně. Vidíme to ve výtce, o které mluví Jan v 7. a 8. verši. Jan nechce od lidí nějaké formální prohlášení, že souhlasí s jeho agendou. To, že někdo pochází z Izraele a proto automaticky podepíše petici pro vládu Mesiáše, o to Jan nestojí. Jeho volání  k pokání odhaluje důležitou skutečnost pro Izrael, o které mluvili proroci od Mojžíše v celých jeho dějinách. Hospodin žádá především srdce jeho lidu, teda poslušnost, která je výsledkem správného vztahu k Bohu – vztahu založeném na víře. Láska k Bohu a víra v něj není v Bibli něco abstraktního, co se dá těžko uchopit, ale naopak něco hodně konkrétního, co se projevuje poslušností – skutkem. Vidíme to hned na začátku písma u Henocha a pak u Noeho, kde jejich vztah víry k Bohu je popsán výrokem „chodil s Bohem“ a následně je to vysvětleno slovy: „Noe udělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal“. Absolutní poslušnost a důvěra, to je chození s Bohem. V tomto světle se proto musíme dívat i na to co Jan říká jednotlivým skupinám lidí, které se ho ptali na to, co mají dělat, co je ovocem pokání. Na základě Janových odpovědí ve verších 11 až 14  je to především změna vztahu k lidem. Není to nic jiného, než to k čemu Bůh Izrael volá od začátku. Aby milovali Hospodina celým svým srdcem (Deut.6,5), co je jak řekl Pán Ježíš to nejdůležitější přikázání. Vzápětí ale zmiňuje i druhé, které se nedá oddělit od toho prvního: „milovat svého bližního jako sebe samého (Lv 19,18)“. Napravení vztahu s Bohem a podřízení se jemu má vést k správnému vztahu k lidem. Jak Pán Ježíš řekl, na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci. Jan neřekl celníkům, aby opustili takové  zaměstnání, protože není vhodné pro věřícího člověka a není dost zbožné pracovat s penězi. Ani vojákům neřekl, aby se nedotýkali zbraní a šli dělat něco mírumilovnějšího. To co jim říká je, aby na tom místě kde jsou, jednali s lidmi tak, aby to by správné – spravedlivé, aby se v jejich vztahu s lidmi zrcadlil jejich vztah k Bohu.

V tomto smyslu je pokání více rozhodnutím k jistému způsobu života než jenom jakýmsi krátkým citovým záchvěvem v životě, jak se o pokání někdy mluví. Je to změna smýšlení, která mě od momentu prvního rozhodnutí odevzdat se Bohu staví před další a další rozhodnutí v konkrétních situacích a vztazích mého života. Co máme teda dělat? To je dobrá otázka, kterou si potřebujeme klást každý den, před každým rozhodnutím. Chci přinášet slávu Bohu tím, že budu sloužit bližnímu, nebo chci hledat svoji vůli a slávu?

Matouš 2:1-12 (2)

Druhá kapitola Matoušova evangelia je celá naruby. Když čteme příběh o Ježíšově narození, zjišťujeme následující. Ti lidé, kteří měli poznat znamení jeho příchodu a uctívat ho tak neučinili, a naopak ti, u kterých bychom neočekávali, že znamení jeho příchodu pochopí a budou ho uctívat, učinili přesně tak.

Herodes a Židé

V této části vyprávění o Herodovi je několik zarážejících prvků. Zaprvé, když mudrci prohlašují, že hledají krále Židů, Herodes o tom nepochybuje. Neříká jim, že krále Židů právě našli, protože on sám jím je, ani jim neříká, že se museli mýlit, když tvrdí, že se král Židů právě narodil, protože on sám zrovna žádného nového potomka neměl. Místo toho povolává židovské velekněze a zákoníky, aby zjistil podrobnosti, které by mudrcům na jejich cestě pomohly. Jinak řečeno, Herodes věří, že mudrci skutečně viděli znamení, které bylo Bohem ustanoveno k ohlášení narození krále Židů. Ale navzdory tomu, že těmto faktům Herodes uvěřil, byl odhodlaný dítě zabít.

Právě tyto detail jsou ostrým varováním ohledně moci hříchu v lidském srdci. Je možné, aby člověk uvěřil Božímu slibu o příchodu Mesiáše na svět, je možné, aby uvěřil a viděl znamení Boží aktivity, a zároveň odmítl Boha a jeho plán; dokonce je možné, aby si usmyslel Boží činnost zastavit. Kým si Herodes myslel, že je, když věřil, že může zabít Mesiáše? Kým si Herodes myslel, že je, že by všemocný Bůh byl proti jeho úskočnému plánu bezmocný? Jak si mohl Herodes myslet, že díky tajné schůzce s mudrci (2:7) zůstane Bohu skryt jeho skutečný plán? Skvělý příklad toho, jak nás hřích umí zaslepit! Herodes viděl všechno, co Bůh dělal, věřil, že to Bůh činí, ale odmítl se Pánu podrobit. To je nám připomínkou toho, že ani veškeré důkazy světa a všechny argumenty, které jsme schopni předložit, nestačí k otevření očí hříšníků. Abychom si rozuměli – Bůh používá důkazy a naše argumenty k tomu, aby přiváděl lidi k pokání a víře, ale bez působení Ducha svatého zůstávají oči slepé a uši uzavřené pravdě.

Zadruhé si musíme všimnout, že Farizeové a zákoníci znají Bibli velmi dobře. Když se Herodes zajímá o to, kde se má Mesiáš narodit, podle Matoušova záznamu odpověděli okamžitě. Nebyla to složitá otázka, která by vyžadovala dlouhé bádání; spíše to bylo tak, že Boží zjevení jeho lidu i světu bylo známé a pochopitelné. Znovu se nám tu připomíná, jak nás hřích umí zaslepit. Dokonce ani lidé, kteří znali Písmo velmi dobře, mudrce nenásledovali, aby nalezli zaslíbeného Mesiáše. Je možné znát Písmo, dokonce se dlouhou dobu zabývat jeho studiem, a přesto neznat Boha. Později v životě Ježíš napomínal Farizeje kvůli tomu, že se zabývali studiem Písma, protože věřili, že „v něm je věčný život“, a přesto nepoznali, že vše, co četli, ukazuje na Ježíše. To však neznamená, že máme studia Písma zanechat. Právě naopak, máme se Božím Písmem zabývat s velkou pečlivostí a do hloubky, ale musíme to dělat s vírou. To, co Herodes, velekněží, zákoníci a později i Farizeové postrádali, byla víra. My, kteří máme víru i Písmo, jsme zodpovědní znát Boží zjevení natolik, abychom ostatní směrovali ke Kristu tím způsobem, který je povede k víře.

To nás vede k poslednímu bodu, a to k tomu, že Bůh aktivně působí. Proč Bůh nepoužil hvězdu k tomu, aby mudrce zavedl přímo do Betléma? Proč je vést přes Jeruzalém, aby si mysleli, že jsou u cíle své cesty? Nakonec se mudrci vrátili domů „jinou cestou” (2:12), proč je tedy hned nepřivést i tam stejnou cestou, aby se vyhnuli Herodovi? Proč vůbec dovolit zlému králi, aby se dozvěděl o dítěti, které bude chtít nepochybně zavraždit? Je důležité si uvědomit, že Bůh nepřestává být milosrdný dokonce i vůči těm, kteří jsou zlí, nečiní pokání a vzpírají se mu. Toto byla Herodova šance k pokání. Byla to šance pro velekněze a zákoníky, aby uvěřili. Toto byla příležitost přímo od Boha pro „celý Jeruzalém” aby šli a uctívali svého krále. Ale zde leží další zásadní pravda. Když je Boží milost zavržena, obrátí se v soud. Když Bůh jedná s lidmi milosrdně, je to proto, abychom viděli, rozuměli, věřili a uposlechli, ale když je Boží milost ignorována a zavržena, zbývá už jen odsouzení. Naštěstí náš Bůh dává mnoho příležitostí k víře. I v této krátké pasáži vidíme, že Herodes mohl uvěřit, když slyšel mudrce, nebo když poslouchal zákoníky, nebo když si uvědomil, že se už mudrci nevrátí, protože našli chlapce, který se narodil jako král Židů. Jen pokud víme, Herodes byl třikrát milosrdně konfrontován s pravdou. Bůh je jistě milosrdný, milostivý a pomalý k hněvu. My, kteří jsme byli pověřeni nést Ježíšovu zvěst, bychom měli ukazovat stejné milosrdenství, milost a trpělivost s nevěřícími kolem nás, aby i oni dostali každou příležitost k pokání. Ostatně proto se Ježíš narodil.

Rút 3:1-18

Na začátku třetí kapitoly knihy Rút přichází Naomi s plánem, který má její ovdovělou snachu zaopatřit pro budoucnost. Rút má v noci navštívit Boáze na humně a požádat ho o pomoc, konkrétně o splnění levirátní povinnosti (zachování rodu zemřelého tím, že si blízký příbuzný vezme za ženu jeho bezdětnou vdovu a dá mu potomka, který převezme dědictví po svém mrtvém otci – Lv 25: 25-47, Dt 25:5-10).

Nevíme, proč tento plán zahrnuje návštěvu v noci. Mohlo snad jít o jakousi vypočítavost ze strany Naomi – po večerní oslavě konce sklizně bude možná Boáz ke slovům Rút přístupnější? Na základě předchozí kapitoly se to ovšem zdá zbytečné, protože Boáz má již o Rút velmi vysoké mínění. Druhá možnost, kterou někteří komentátoři navrhují je, že Rút měla Boáze svést – proto se má na toto setkání tak pečlivě připravit (3:3). Text nás ale ujišťuje, že se celá tato epizoda odehrála bez jakéhokoli náznaku nemravnosti. Boáz sice Rút nad ránem posílá domů se slovy „jen ať se nikdo nedoví, že přišla na humno žena“ (3:14), ale z kontextu je jasné, že mu jde pouze o zachování dobré pověsti a ne o zakrytí jakéhokoli nevhodného chování.

Vrcholem třetí kapitoly je rozhovor dvou hlavních postav. Když Boáz o půlnoci s leknutím zjistí, že není pod svým pláštěm sám (3:8) a ptá se „kdo jsi?“, Rút odpovídá, a míří bez otálení k jádru problému: „Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi vykupitel/zastánce“ (3:9). Prosbou „rozprostři křídlo svého pláště“ se Rút vrací k Boázovým slovům z 2:11: „Ať tě bohatě odmění Hospodin… pod jehož křídla ses přišla ukrýt“. Vyjadřuje tak naději, že Boží ochrana a požehnání pro ni může přijít skrze Boáze.
I přesto, že se právě probudil, nešetří Boáz na Rút chválou. Nejprve říká, že její „poslední milosrdenství je větší nežli první“. První „milosrdenství“ můžeme vidět po smrti všech mužů v rodině Naomi. Rút opouští vše známé – svou zemi, lid, zajištění v otcově domě – a odchází s Naomi do Betléma. Ani zde se však její postoj nemění a v tom bude patrně ono „poslední milosrdenství“ – dále žije se svou tchýní (2:23), stará se o ni (2:2 a celá 2. kapitola), nesnaží se za každou cenu najít si muže a tak si zajistit budoucnost (3:10), ale jde jí o zachování rodu zemřelého.
Druhá chvála je ve verši 11: „všechen můj lid v bráně ví, že jsi žena udatná“. Tento výraz v Písmu nacházíme pouze v Rút a v Přísloví 31 (není tedy náhodou, že jsou tyto dvě knihy v Hebrejské Bibli postaveny vedle sebe). Boáz těmito slovy vyjadřuje, že charakter Rút je znám nejen jemu, ale i celému městu. Její zbožnost, pracovitost a péče o Naomi ji definují v očích obyvatel Betléma.
Celý rozhovor zní tak pozitivně! Stačí už jen, aby zazněly svatební zvony… ale místo nich se objevuje problém. Po velmi pozitivním rozhovoru se na závěr čtenář z úst Boáze dozvídá, že je někdo, kdo může celou situaci změnit: „je ovšem i bližší zastánce než já… vykoupí-li tě, dobře, pokud ne, vykoupím tě já“ (3:12-13). A i když bychom chtěli znát výsledek této situace hned, musíme spolu s trpělivou Rút a odhodlaným Boázem počkat na další den, tedy do 4. kapitoly.

Rád bych zmínil alespoň jednu praktickou aplikaci z této kapitoly, která nám může zjednodušit náš každodenní křesťanský život: v každé situaci buďme trpěliví, dělejme co je správné a očekávejme na Hospodinovo řešení. Rút se mohla za každou cenu snažit najít si manžela a postarat se tak o sebe. Jak by to dopadlo? To nevíme, ale s jistotou můžeme říct, že lidská snaha a lidská řešení se nikdy nedají srovnat s tím, co pro nás má připraveno Pán Bůh. Rút očekávala na Hospodina, byla pracovitá, trpělivě se starala o svou tchýni a Bůh ji v pravý čas přivedl k muži, který byl pro ni ten pravý. Tento princip můžeme používat ve většině našich každodenních situací. Pán Ježíš Kristus o tom hovoří v kázání na hoře: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ (Mat 6:27) Jinými slovy, proč se strachuješ o tu či onu věc? Její výsledek stejně nezávisí na tobě! A co tedy máme dělat? „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mat 6:33). To znamená, zaměř svou energii na Pána Boha, Jeho věci a ty věci života, o kterých z Jeho Slova víš, že je po tobě chce – láska k bližnímu, šíření evangelia, pracovitost, poctivost atd. – a řešení situací, které nemáš pod kontrolou, nech na Něm.