Lukáš 1:5 – 45

Jedním z charakteristických znaků Lukášova evangelia je časté používání dvojic. Používá je jako literární nástroj, vždy s určitým záměrem. Pozornému čtenáři neunikne, že Lukáš, jako jediný z evangelistů, představuje své dvě hlavní postavy – Jana Křtitele a Pána Ježíše Krista – takřka identicky. Postavy tak vytvářejí určitou paralelu. Nejprve nám autor představuje jejich rodiny – rodiče Jana Křtitele, Alžbětu a Zachariáše, a matku s nevlastním otcem Pána Ježíše, Marii a Josefa. Zachariáš i Marie od anděla Gabriela přijali oznámení o zázračném narození jejich synů. Text o obou říká, že budou velcí. U obou máme podrobně popsána jejich narození a zvláštní události, které je doprovázely. Oba rostli a posilovali na duchu, oba se zdržovali a působili na pustých místech. Lukáš jako jediný uvádí Janovu ucelenou řeč (3 kap.), která se rozsahem podobá řeči Pána Ježíše v šesté kapitole (6,17-49). V tomto výčtu bychom mohli pokračovat, ale mým cílem v tomto článku je poukázat na význam tohoto paralelizmu. 

Jedním z hlavních významů tohoto přirovnání je fakt, že právě takto téměř identické zobrazení vykazuje i nějaké rozdíly, které vnímáme o to silněji, protože nám, jakoby najednou, narušují harmonický obraz. Je to něco jako nohy židle, také od nich očekáváte, že budou stejně dlouhé. Pokud jsou stejně dlouhé, ani si to neuvědomíte. Ale stačí, aby jedna noha byla o pár milimetrů kratší, židle se vám začne viklat a to jediné, co vás bude zajímat, bude právě ten malý rozdíl, to málo co chybí – rozdíl oproti zbývajícím třem nohám pohltí celou vaši mysl a nakonec nemůžete myslet na nic jiného, než jsou právě ty dva chybějící milimetry, které vás nenechají v klidu sedět. Podobné je to s porovnáním dvou postav Lukášova vyprávění o oznámení narození Jana a Krista. V obou případech se zjevuje anděl, podává radostnou zvěst, oslovení jsou rozrušení a kladou andělovi otázku, která je zdánlivě podobná – jak to poznám?; jak se to může stát? Je tu však jeden „detail“, který od sebe tyto příběhy zásadně odlišuje. U Zachariáše nám to odhaluje anděl Gabriel, když mu oznamuje, že bude němý až do doby, kdy se to stane, protože andělovi NEUVĚŘIL (Lk 1,20). Anděla se podobně ptala i Marie, ale andělova reakce byla úplně jiná – Gabriel Marii vysvětlil, jak Bůh svůj plán uskuteční. Zdá se, že jsme v tomto případě zůstali bez vysvětlení, ale stačí pokračovat ve čtení a hned v následujícím oddílu dostáváme odpověď a to skrze Alžbětinu řeč, kterou, jak nám to Lukáš zaznamenal, pronesla plná Ducha svatého: „Blahoslavená, která UVĚŘILA, neboť se splní, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45).

Lukáš nás chce od začátku upozornit na víru a její spojení se spasením, které přichází v Mesiášovi. Je překvapivé, že víru nenacházíme tam, kde bychom ji očekávali – v chrámě, při obětování kadidla, při modlitbě u kněze v Boží blízkosti – ale u obyčejné jednoduché ženy, která nemá žádné společenské postavení, je mladá, nemá manžela, a bydlí daleko od Jeruzaléma a chrámu, až v „pohanské“ Galileji (Iz 9,1-2). Lukáš chápe Boží jednání jako svrchované, pro člověka nečekané a překvapivé. Bůh koná tam, kde to nikdo nečeká a nepředpokládá. To jediné, co očekává je víra. Na druhou stranu nás Lukáš prostřednictvím podrobného popisu událostí osobně vtahuje do zápasu, který prožívají postavy jeho vyprávění. Pán Bůh zázračně koná, ale to neznamená, že vše bude automaticky jednoduché a dopředu vyřešené. Je to zápas a cesta plná otázek, jak to vidíme u Marie. Těžkosti s místem narození, setkání se Simeonem v chrámě a jeho slova k Marii, třídenní hledání ztraceného chlapce – Ježíše v Jeruzalémě, to všechno určitě nebylo jednoduché a přezkoušelo to její víru. Přes to všechno Marie pečlivě uchovávala všechny tyto věci ve svém srdci, a vidíme, že její víra nezanikla. V první kapitole Skutků ji vidíme v zástupu těch, kteří se jednomyslně modlí a spolu s apoštoly očekávají naplnění Otcova zaslíbení – seslání Ducha Svatého, daného Pánem Ježíšem svým následovníkům.