Lukáš 3:1-20 – Jan a pokání

Ve třetí kapitole se Lukáš znovu vrací k první postavě svého vyprávění Janu Křtiteli. Hned na úvod nám dává jasně najevo, že Jan je Božím prorokem s poselstvím od Hospodina Lk 3,2b „stalo se slovo Boží k Janovi, synovi Zachariáše, v pustině“. To, že je představený jako syn Zachariášův nám má připomenout všechny události a předpovědi pronesené Gabrielem před a Zachariášem po jeho narození. Ukazují na jeho specifické poslání, které zde Lukáš připomíná citováním proroka Izajáše 40,3-5 „jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! 5 Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné;6 a každý tvor uzří spasení Boží“. Jan je tedy posledním z řady proroků, kteří ohlašovali příchod Mesiáše, a navíc se s ním také osobně potká. Zvláštní poslání, které dostal, křtít ve vodě, mělo jediný cíl a to představit Izraeli jeho spásu – Mesiáše (Jn 1,31). Na toto setkání s Králem je ale nutné se připravit. Prvním krokem je pokání. Zde je důležité zastavit se a odpověď si na to co to pokání vlastně je. Lukáš na rozdíl od Matouše a Marka k zvěsti o pokání připojuje část, kde se jednotlivé skupiny lidí ptají na to jakým způsobem se má pokání projevit v jejich životě. To nám pomáhá líp porozumět tomu, co vlastně pokání je. Samotné slovo je překladem slova „metanoia“, které znamená změnit smýšlení či názor.  Tím je myšlená úplná změna člověka, jak jeho myšlení tak i činů. Je to rozhodnutí žít pro Pána, Bohem pomazaného Krále, kterému se úplně podřizuju a kterého království má nade mnou autoritu. Hned od začátku ale hrozí, že lidé budou na tuto výzvu reagovat jen částečně. Vidíme to ve výtce, o které mluví Jan v 7. a 8. verši. Jan nechce od lidí nějaké formální prohlášení, že souhlasí s jeho agendou. To, že někdo pochází z Izraele a proto automaticky podepíše petici pro vládu Mesiáše, o to Jan nestojí. Jeho volání  k pokání odhaluje důležitou skutečnost pro Izrael, o které mluvili proroci od Mojžíše v celých jeho dějinách. Hospodin žádá především srdce jeho lidu, teda poslušnost, která je výsledkem správného vztahu k Bohu – vztahu založeném na víře. Láska k Bohu a víra v něj není v Bibli něco abstraktního, co se dá těžko uchopit, ale naopak něco hodně konkrétního, co se projevuje poslušností – skutkem. Vidíme to hned na začátku písma u Henocha a pak u Noeho, kde jejich vztah víry k Bohu je popsán výrokem „chodil s Bohem“ a následně je to vysvětleno slovy: „Noe udělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal“. Absolutní poslušnost a důvěra, to je chození s Bohem. V tomto světle se proto musíme dívat i na to co Jan říká jednotlivým skupinám lidí, které se ho ptali na to, co mají dělat, co je ovocem pokání. Na základě Janových odpovědí ve verších 11 až 14  je to především změna vztahu k lidem. Není to nic jiného, než to k čemu Bůh Izrael volá od začátku. Aby milovali Hospodina celým svým srdcem (Deut.6,5), co je jak řekl Pán Ježíš to nejdůležitější přikázání. Vzápětí ale zmiňuje i druhé, které se nedá oddělit od toho prvního: „milovat svého bližního jako sebe samého (Lv 19,18)“. Napravení vztahu s Bohem a podřízení se jemu má vést k správnému vztahu k lidem. Jak Pán Ježíš řekl, na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci. Jan neřekl celníkům, aby opustili takové  zaměstnání, protože není vhodné pro věřícího člověka a není dost zbožné pracovat s penězi. Ani vojákům neřekl, aby se nedotýkali zbraní a šli dělat něco mírumilovnějšího. To co jim říká je, aby na tom místě kde jsou, jednali s lidmi tak, aby to by správné – spravedlivé, aby se v jejich vztahu s lidmi zrcadlil jejich vztah k Bohu.

V tomto smyslu je pokání více rozhodnutím k jistému způsobu života než jenom jakýmsi krátkým citovým záchvěvem v životě, jak se o pokání někdy mluví. Je to změna smýšlení, která mě od momentu prvního rozhodnutí odevzdat se Bohu staví před další a další rozhodnutí v konkrétních situacích a vztazích mého života. Co máme teda dělat? To je dobrá otázka, kterou si potřebujeme klást každý den, před každým rozhodnutím. Chci přinášet slávu Bohu tím, že budu sloužit bližnímu, nebo chci hledat svoji vůli a slávu?