Matouš 2:13-23

Svůj poslední příspěvek jsem začal tvrzením, že druhá kapitola Matouše je celá naruby. Ti, kteří měli Božího Syna přijmout jako Mesiáše a Krále Židů, ho nepřijali, a naopak ti, u kterých bychom to nikdy neočekávali, přišli a uctívali ho. Například velekněží a zákoníci věděli o přicházejícím Mesiáši všechno, ale neprojevili o něj žádný zájem ani víru. A nakonec Herodes ukázal Ježíši to nejhorší opovržení ve svých vražedných úmyslech. Je ale ještě třetí skupina, kterou bychom neměl přehlédnout, a přece si jí málokdo povšimne: Jeruzalém.

Nejprve se setkáváme s Jeruzalémem jako městem, zeměpisným názvem (2:1). Krátce poté ale čteme, že se „celý Jeruzalém“ znepokojil spolu s Herodem nad zprávou o narození krále Židů (2:3). Jinými slovy, je rozdíl mezi Jeruzalémem jako místem a lidmi v něm žijícími. V této kapitole je pro nás nezbytné chápat Jeruzalém jako obyvatele, abychom pochopili to, co následuje. Následuje Herodovo nařízení vyvraždit v Betlémě a okolí všechny chlapce mladší dvou let. To vede Matouše k citování Jeremiáše 31:15 (v Mat 2:18).

Tato citace z Jeremiáše 31 už způsobila mnoho znepokojení. Co to znamená? Čeho se to týká? Myslím si, že odpověď je celkem zřejmá. V Jeremiáši 31 Bůh slibuje svému lidu, že jejich exil jednou skončí. Použité výrazy vyvolávají působivé asociace – milost, věčná láska, věrnost, ozdobení, tanec, zpěv, spása!  Navíc je zde varování pro národy, mezi kterými je Izrael rozptýlen; Bůh bude jednat za svůj lid a zachrání ho. Hned po této dobré zprávě čteme o nářku Ráchel, která oplakává své děti. Ve světle těch úžasných zpráv, které jsme zrovna četli, se tato píseň nářků zdá být na špatném místě. Ale důvod, proč tu je, je ten, že zaslíbený konec vyhnanství a vykoupení ještě nepřišlo. V Jeremiášových dnech bylo vykoupení a tedy i konec exilu stále ještě budoucí nadějí, ne prožívanou radostí. Pláč je tu pro (ještě) nenaplněné zaslíbení.

Když se vrátíme k našemu textu v Matouši, aplikace tohoto nářku z Jeremiáše 31 se zdá zvláštní, protože ten, kdo přinese vykoupení, ten, který „zachrání svůj lid z jeho hříchů” (1:21), už přišel! Čas pláče už jistě skončil. Co tedy způsobilo tento nářek? Ten zřejmější důvod je vražda dětí – dokonce nemluvňat; ale to, co stojí za tímto činem, je ten hlavní důvod. Pláč je způsoben vraždou, a vražda je důsledkem odmítnutí věřit a následovat Božího Mesiáše. Velekněží a zákoníci odmítli uvěřit. „Celý Jeruzalém” odmítl uvěřit.

Když si uvědomíme, že nevíra se vždy projevuje jako jednání, pochopíme, že odmítnutí uvěřit je v tomto případě zavržení. Ten, jehož narození přináší milost, věčnou lásku, věrnost a spasení byl odmítnut – celým Jeruzalémem, od největších až po nejmenší. A teď, když bylo zavrženo Boží vykoupení, zamýšlené k povolání jeho lidu z vyhnanství, co jiného zbývá než důsledek tohoto hříchu? Slzy prolévané celým Jeruzalémem jsou kvůli hromadné vraždě, ale z pohledu Božího zjevení a proroctví ty samé slzy představují ztrátu spasení kvůli hříšnému a vědomému zavržení Spasitele. Nářek na zemi zní kvůli ztrátě životů; nářek z nebe zní kvůli odmítnutí zaslíbeného vykoupení v osobě Ježíše Krista. Stejně jako Jeremiáš předpověděl nářek uprostřed příslibu spasení, tak i Matouš vidí nářek (vraždu jako důsledek nevíry a odmítnutí) uprostřed skutečnosti spasení. Jeruzalém, hlavní město představující větší populaci, ukazuje, že zůstávají ve vyhnanství hříchu, protože odmítli – a dokonce stále odmítají – Boha. Ta část proroctví, která mluví o nářku, se naplní kvůli tvrdosti srdce, přestože zbytek proroctví se naplní pro ty, kdo nakonec uvěří.

Matoušovo použití Jeremiášova proroctví nám ukazuje, že Ježíš nepřišel jen odpustit a uzdravit; co víc, přišel, aby vyvedl lid utlačovaný v otroctví hříchu do svobody. To je důvod, proč Boží povolání jeho Syna z Egypta (2:15) je tak důležitým symbolem v druhé kapitole Matoušova evangelia. Připomíná nám to Boží vedení Izraele do zaslíbené země, do svobody, do odpočinku – přesně to jednou tento nově narozený Mesiáš umožní všem lidem, ale jen těm, kteří budou činit pokání, uvěří a budou ho následovat.