Rút 1:8-22

Jak jsme již viděli, začátek knihy Rút popisuje tragédii Elímelechovy rodiny. Otec a dva synové umírají a zanechávají po sobě vdovy – jednu judskou a dvě moábské. Následující verše první kapitoly (1:8-22) popisují především slova dvou z nich – Naomi a Rút. Jejich rozhovor nám podává jasný obrázek pohledu na Boha a svět kolem každé z nich.

Začněme u Naomi. Chystá se na cestu zpět do Betléma, a proto posílá své ovdovělé snachy zpět „do domu jejich matky“ (1:8). Tato slova mohou znít logicky a možná i zbožně, zvláště když dodává: „ať vám Hospodin prokáže milosrdenství“ a „Hospodin vám dá… odpočinutí v domě svého muže“ (1:8 a 9). Ovšem opak je pravdou. Slovo „Hospodin“ je tu čistou formalitou. O několik vět dále se totiž dozvídáme, že o Hospodina a dobro jejích snach vůbec nejde. Co konkrétně nás vede k tomuto závěru?
1) v 1:11-13 se ukazuje jak „malého“ Boha (nebo snad „boha“) Naomi má. Říká: „…cožpak se mi v lůně znovu objeví synové pro vás za muže?“ … „i kdybych dnes v noci zplodila syny, čekaly byste, až vyrostou?“ Chová se, jako by řešení této těžké životní situace záviselo na ní. S Hospodinem vůbec nepočítá, Hospodinu nevěří.
Mimochodem, s podobným postojem se setkáváme i dnes. Lidé, často i křesťané, žijí tak, jako by oni sami byli měřítkem možného a nemožného. Díky našemu Pánu za spoustu příkladů lidí, kteří brali jako měřítko všech věcí pouze všemocného Hospodina. Čtěme například o věrných mužích a ženách očima autora knihy Židům: „vírou připravil Noe koráb…vírou Abraham obětoval Izáka…vírou Izrael prošel Rudým mořem …“ (Žd 11). A jak říká autor Židům: „Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas…“ (11:32). Víra v případě těchto a dalších mnoha věrných znamenala absolutní spolehnutí se na Hospodina, všemohoucího Boha, i když z lidského hlediska mohla daná situace vypadat neřešitelně.

2) 1:16 – vidíme, kam Naomi své dvě snachy s čistým svědomím posílá. Říká Rút: „Hle, tvá švagrová se vrací … ke svým bohům, vrať se také“. Pokud by opravdu věřila, že Hospodin je stvořitelem nebe a země (Gen 1 a 2), že On nenávidí službu bůžkům a modlám protože oni bohy nejsou (Dt 12:30-31) a že „Hospodin, náš Bůh, Hospodin je jeden“ (Dt 6:4), pak by asi neměla odvahu tak razantně své snachy posílat zpět do jejich bezbožné společnosti, k jejich kamenným a dřevěným modlám.

Na Naominu výzvu tedy Orpa odchází, ale Rút zůstává. Je nádherné, jak jasně tato pohanská žena vyjadřuje své důvody, proč chce s Naomi jít. Škoda, že z veršů 16 a 17 je tak notoricky známá pouze část: „kam půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, zůstanu, kde zemřeš, zemřu“. To zásadní se totiž čtenář dozvídá v té opomenuté části: „tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem … ať mi tak učiní Hospodin“. Touhou jejího srdce bylo jít se „ukrýt pod křídla Hospodina“ (2:12). Z jejích slov je tedy patrná pravá víra v pravého Boha a připojuje se tak k mnoha věrným pohanům v Písmu před ní – jako byli např. Támar (Gen 38), Káleb (Nu 13-14), Rachab (Joz 2 a 6), i po ní – např. Evedmelech (Jer 38-39), římský setník (Lk 7) nebo kananejská žena (Mat 15), kteří jsou v Písmu vyzdviženi oproti nevěrným Izraelitům.

Písmo říká, že „bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Žd 11:6) a Rút tuto víru svými slovy vyznává. V následujících kapitolách pak uvidíme, jak se tato slova víry projevují ve skutcích víry. To je naprosto zásadní, protože „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2:17-26). A tak by tomu mělo být i v našich životech – vyznávat našeho Pána a Spasitele pravidelně svými slovy, ale nezapomínat na to, že pouze slova nestačí. Je třeba je také uvádět ve skutek, který potvrzuje onu vnitřní realitu nehmatatelné víry. Slovy našeho Spasitele: „po jejich ovoci je poznáte…ne každý kdo mi říká ‘Pane, Pane’, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebi“ (Mat 7:16-21).